Au pair katastrofy – Aneb když se všechno se#!’e po anglicku

Když jsem zažívala tyto „velice příjemné události“, rozhodně jsem se v těchto chvílích smíchy nepopadala za břicho. Ale s menším odstupem času nad tím až žasnu, jak humorné ty situace byly… Tedy, jak nepozorná někdy dokážu být a jaké to má následky.

Začneme mou úplně první nehodou:

To vám tak chci udělat dobrý dojem na svou host family, a tak jsem se s vervou dala do žehlení prádla. Když jsem se prožehlila ke kupce se sportovním oblečením, tak jsem se na chvíli zamyslela. Doma přece sportovní nežehlíme, ale v instrukcích o tom není zmínka, vylučuje jen spodní prádlo (mám známou au pair, co žehlí i spodní prádlo, prosím pěkně…) a ručníky. No tak to musím udělat dobrý dojem, jsem tu první týden, nemůžu si to hned na začátku pokazit nevyžehleným prádlem. A tak si vesele žehlím dál, kontroluju štítečky, zda-li se ono triko, kraťasy, tenisová sukně může žehlit, po chvíli přejdu do automatického módu, sahám po dalším tričku, klasika položím na něj žehličku a … ozve se sykavé „psssssssssss“. A helemese, tohle je mi nějaký zvláštní materiál! A teď pomalu zvedám tu žehličku a vyděšeně zírám na ten krásný otisk, co tam zanechala.

Co teď, že. Rozhodla jsem se své host mum říct pravdu a překvapivě to vzala s naprostým nadhledem, že tohle je přece život, věci se rozbíjejí…ještě mi děkovala, že jsem ji to řekla, protože některé předchozí au pair se tyto malé nehody snažily utajit a ona potom ty věci hledala a strávila hledáním té oné věci spoustu času, aby nakonec zjistila, že je rozbitá. Z toho plyne ponaučení – říkejte vždycky pravdu, jakkoli je nepříjemná.

 

Ano, už v nadpise jsem nastínila, o čem tato druhá příhoda bude. Měla jsem poprvé vyzvednout malou ze školy. Pěkně jsem ji přichystala odpolední svačinku a včas vyšla naproti ke škole… Školní dvůr se hemží dětmi v uniformách, ale ač se snažím, co se snažím, svou svěřenkyni nikde nevidím. A tak čekám a čekám…A teď mi s hrůzou pomalu dojde, že asi čekám před špatnou školou. No jo, co teď. Nevzala jsem si číslo na malou. A tak jsem běžela zpátky do domu pro papíry, kde byla vypsaná všechna čísla. Ale zrovna na ni ne. Teď jsem si všimla staré mapy, kde byla tužkou vyznačena cesta ke SPRÁVNÉ škole. Jenže v tu chvíli už jsem měla asi 20 minut zpoždění a ta správná škola, jak jsem později zjistila, je vzdálená asi 30 minut svižnou chůzí. Díky tropům, které teď Anglie zažívá, jsem celá rudá a upocená jak vařený krocan doběhla k její, tentokrát správné, škole. Jenže zrovna ten den měla mít hned po škole soukromé hodiny u jakési postarší dámy. Myslela jsem si, že se tedy vydala tam. Samozřejmě zrovna v těchto hodinách mi nikdo, ani má host mum nezvedala telefon (meeeetingy) a tak jsem se zoufale ptala všech kolemjdoucích, zda-li náhodou neznají tu dámu, co dává lekce herectví. A představte si, nikdo ji neznal. Málem jsem se rozbrečela, protože to já jsem byla v tu chvíli zodpovědná za to dítě a ani jsem nevěděla kde je! Chodila jsem sem a tam kolem školní budovy jako tělo bez duše a čekala až se mi ozve má host mum. A konečně! Teď přijde ta nejlepší část…Malá byla celou dobu uvnitř té budovy (jakože ptala jsem se tam v družinách, ale zrovna v té jedné budově jsem nebyla). Když mi to host mum řekla, tak se zdálo, že mě trefí šlak. Murpyho zákony v akci. Malá byla celá štěstím bez sebe, že nemusela na ty nudné hodiny herectví a já se dávala po hodině a půl hledání psychicky dokupy. 😀

 

A to nejlepší nakonec: 

Na tohle nikdy v životě nezapomenu. Nikdy. Ono to bylo ráno jako každé jiné, zrovna jsem douklízela kuchyň a chystala se na kurzy angličtiny. Vždycky mě přibírala kamarádka a už bylo na čase odejít, a tak jsem se vyřítila z domu, aby na mě nemusela čekat. Na kurzech mi chodila samá špatná znamení a já jen nechápavě kroutila hlavou. Co to má znamenat? No, odpovědi jsem se dočkala. Když jsem dorazila zpátky domů z kurzů, zjistila jsem, že nemám klíče. „Ale tak pohodička, přece tady jsou ty náhradní pro tyto případy, někde tady byly, už jsem je jednou použila, no počkat…, proč tady NEJSOU? KDE JSOU? Začala jsem panikařit a vše prohledávat jako pes z elitní jednotky pro rozpoznávání drog. Ale po náhradních klíčích se slehla zem. Jelikož v té chvíli můj žaludek už téměř pohlcoval sám sebe, rozhodla jsem se jít do města a počkat, než mi má host mum odepíše, museli je jenom někde přesunout. Za hodinu jsem si to štrádovala zpátky k domu, kde jsem zjistila, že klíče si vzal její synáček, který se měl vracet hooodně pozdě večer. A ona za 3 dny a její manžel za 2. No super! Ale já su holka z dědiny, já si nějak poradím! A tak jsem se dala na průzkum kolem domu a snažila se přijít s jakýmkoli řešením. A hele, otevřená okna! Vyšantročila jsem odněkud žebřík a začala šplhat k prvnímu oknu. Ale i tak to bylo stále vysoko a musela bych skočit a potom se zachytit římsy a …ne, já chci ještě žít. A tak jsem kolem dokola kroužila jako nervózní žralok dokud jsem nezmerčila otevřené střešní okno. V tu chvíli se mi v hlavě začal rodit plán. Jediná má starost byla, jestli mě ta střecha udrží. Za minutu už jsem znovu lezla po žebříku, tentokrát na střechu, která v jednom místě byla položena poměrně nízko. Naštěstí ani ten úhel nebyl nejhorší a tak jsem opatrně lezla až k tomu střešnímu oknu. Zrovna v tom místě už to bylo dost strmé a já neměla moc času přemýšlet, jinak bych mohla sklouznout dolů. Přidržovala jsem se okapu a potom se zachytila onoho okna. Svižně jsem strčila nohy dovnitř a sedla si na okraj. Ale ojoj, to okno bylo v tom pokoji vestavěno výš než jsem si původně myslela. Adrenalin pracuje a srdce mi bije jako splašené. „Teď nebo nikdy. Dole je postel. To zvládneš!“ Spustila jsem nohy dolů, přidržela se pevné části okna jako skalní římsy. Visela jsem tak jen sekundu, protože to bylo zatraceně horké od toho pražícího slunce! Musela jsem se pustit. S žuhnutím jsem dopadla na okraj postele. Ocitla jsem se v pokoji, do kterého skoro nikdy nechodím. Vzhlédla jsem vzhůru a teprve teď mi došlo, že to okno je téměř 2,2 metru nad postelí. Nicméně, žiju a jsem v domě. Mám trochu spálené dlaně a odřené lokty, protože nasoukat se přes to okno nebylo zrovna nejsnazší, ale dokázala jsem to. Teď si můžu jít odemknout…

Upřímně, opravdu jsem nečekala, že někdy tady zažiju tak bláznivé situace. Hlavně tedy to vloupávání se do vlastního baráku díky přemístěným nádhradním klíčům. Ale právě toto je život a jakkoli se někdy může zdát šílený, nebo některé situace dokonce naprosto zoufalé, vždycky se nějaké řešení najde a vše se urovná. 🙂

Share: